Brambory nejsou, lakonicky konstatuje soukromý zemědělec, ke kterému se rok co rok jezdíme zásobit na zimu. A nebudou, dodává. Pomyslím si cosi o vrozeném pesimismu a vyrážím na další osvědčenou adresu. O několik dní později mi nezbývá, než se smířit s tím – že prostě nejsou. Horké suché léto udělalo svoje a úroda hospodářům vystačí pro vlastní potřebu a na sadbu, o prodeji si většinou můžou nechat jen zdát. A my spotřebitelé konec konců taky. Tahle situace ale není jen důsledkem nepříznivého léta, podepsaly se na ní celé roky zemědělské politiky v našem regionu (a pravděpodobně i v celé republice). Vysočina byla vyhlášenou bramborářskou oblastní, této plodině se zde dařilo víc než jaké jiné, bramborové lány lemovaly silnice, navazující výroba zaměstnávala tisíce obyvatel, vysočinské hranolky, tolárky, chlupaté knedlíky a další dobroty byly pojmem. Kvalitní prostředí, poctivá práce a tradiční receptury jsou dnes již bohužel minulostí, typické řádky keříků lze vidět většinou jen na menších polích soukromníků, zatímco družstva se ve velkém věnují lukrativnějším plodinám, především řepce. Podpora Evropské unie i zisk z produkce téhle rostliny jsou mocným lákadlem … Co na tom, že olejka vyčerpává půdní fond a znehodnocuje jej, zapleveluje okolí, mění mikroklima, ohrožuje lesní zvěř, přináší alergie dětem i dospělým a v době květu v širokém dalekém okolí nelze otevřít okno, o venkovním sušení prádla ani nemluvě. Peníze jsou heslem doby. A brambory? Ty přece snadno a levně můžeme přivézt z Polska! Nezpochybnitelná logika, že? Jen kdyby tak nějak nepřipomínala uvažování kocourkovských …
Helena Vrzalová